Paní Jarmila chodila se svým manželem navštěvovat do domova seniorů svoji osmdesátiletou matku. Pravidelně v úterý už měsíc. Střídali se v návštěvách se svojí sestrou a bratrem, aby mamince pobyt v domově trochu zpestřili a zpříjemnili. Tentokrát však jejich návštěva ale vůbec neprobíhala hladce jako jindy, ba právě naopak. Venku bylo chladno, a tak se šli s maminkou jen projít s chodítkem na chodbu, která se dlouze táhla od jednoho okna na začátku chodby k druhému na jejím konci. Před nimi šla rozvláčně s chodítkem také stará paní, která si stále něco povídala.

Měla nakrátko střižené mikádo prošedivělých vlasů, módní tmavé legíny – tedy žádná nemohoucí stařenka. Paní Jarmila by ji nejraději předešla, aby stihli s mamkou ještě vyluštit oblíbenou křížovku, ale chodba byla příliš úzká. Když se paní konečně s chodítkem obrátila a vracela se nazpět, najednou se jejich pohledy střetly v jednu velkou výčitku. Její tmavě hnědá pichlavá očka s modrýma, trochu uhýbajícíma očima paní Jarmily, která se snažila pousmát, aby starou paní ukonejšila. Vypadala totiž bojovně – jako jezinka. Na překvapenou usmívající se Jarmilu nečekaně krátce křikla: „Co se směješ, ty vopice?“ „A proč by se nemohla smát?“ přispěchal na pomoc manželce její choť.

Všiml si, že je to tatáž stará paní, jež jim před týdnem naopak vysekla poklonu, jak on je hezký pán a jakou má hezkou manželku. Otazník ve vzduchu veliký.  Jarmila měla po náladě. Trochu se sice uklidnila při luštění křížovky, ale celou cestu domů přemýšlela, proč ta stará paní na ni tak neurvale vyjela? Vždyť se na ni usmívala? Nechápala to a přiznávala, že ji úplně zmátla a zkazila jí náladu. Až doma se pak z toho šoku uklidnila. Vzpomínkou na svoji milovanou babičku, která jí „ty vopice jedna“ říkávala vlastně dosti často, a vůbec to nemyslela zle.